V České republice se při privatizaci státních podniků vodovodů a kanalizací na začátku 90. let začalo uplatňovat několik modelů správy a provozu vodovodních a kanalizačních sítí, ať už s odděleným vlastnictvím a provozováním či ve smíšené formě. Tam, kde byla vybudovaná infrastruktura sloužící více obcím, se obce sdružovaly do větších vlastnických celků, protože takovouto infrastrukturu by nebylo výhodné, v podstatě ani reálné, spravovat a rozvíjet odděleně. To byl i případ Karlovarska, kde byla větší část obyvatel zásobena regionálními skupinovými vodovody. Čtyřicet obcí z tohoto regionu se v době privatizace rozhodlo zavést takový systém správy veřejných vodovodů a kanalizací, který obcím nejen zachová vlastnictví vodohospodářské infrastruktury, ale také svobodnou volbu kdykoliv z celého systému i se svým obecním majetkem vystoupit. Založily proto dobrovolný svazek, jehož členem se obec může stát po vložení svého obecního infrastrukturního vodohospodářského majetku. Na sdružení byl rovněž převeden nadobecní majetek, sloužící více obcím. Svazek je otevřený všem obcím a na rozdíl od akciových vlastnických společností jim zaručuje možnost i s vloženým obecním vodohospodářským majetkem ze sdružení do šesti měsíců vystoupit. Za dobu existence sdružení této volby využila pouze jedna obec, naopak do dnešních dnů se k tomu systému připojilo více než padesát nových obcí.
